https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/vlivni-na-sitich-vladka-bartakova-psycholozka-deti-vychova-rodicovstvi.A230911_174321_domaci_pitt

Autorka rozhovoru s Vlaďkou:

Veronika Pitthardová

@idnes @MAFRA

Foto: Štěpán Vebr

Do pracovny za ní chodí rodiče, kteří tápají ve výchově ratolestí, řeší komplikované vztahy sourozenců či výchovu chlapců a děvčat. Psycholožka a terapeutka Vlaďka Bartáková však připomíná, že před výchovnými postupy je nejprve dobré ošetřit emoce dítěte a vzájemný vztah. „Proto rodičovství děláme, i když je někdy těžké,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz.

V terapeutické praxi vycházíte z biosyntetické terapie. Znamená to, že pracujete kromě psychiky člověka i s jeho tělem?
Dá se to tak říct. Člověka pojímáme jako propojený celek. Život je ovšem někdy náročný a stává se, že se nám jednota rozpadne. Biosyntéza se pak snaží toto všechno poskládat, abychom i přes náročné životní situace žili šťastný život, rozuměli tomu, co prožíváme, co se nám děje, a mohli se pohnout dál.

Když to vezmeme s trochou neurobiologie od úplného začátku individuálního života: spojí se vajíčko se spermií, buňky se postupně rozdělí do tří vrstev a tak vzniknou endoderm, ektoderm a mezoderm. Zjednodušeně můžeme říct, že mezoderm je naše budoucí tělesná část, endoderm prožitková a ektoderm rozumová. Symbolicky: hlava, srdce a tělo. Při příchodu na svět máme zralé ty části mozku, které ovládají naše tělově emoční části. A s tím vším pracujeme právě v biosyntéze.

Takže jen rozumět vždy nestačí. Ještě jsou tu naše tělo a naše emoce. Vidíme to jak v rodičovství, tak v terapii. I když klient rozumí situaci a ví, jak na to, rozumí, z čeho co pochází, i ví, jak se v té které situaci chovat, emoční nebo tělová část ho prostě převálcují.

To je pro nás přirozené?
Ano, tělový a emoční mechanismus jsou instinktivně zachraňující. Když se ocitneme v náročné situaci, tak nás často zcela zahltí to, co zrovna prožíváme. Na svědomí to má vývojově starší část mozku. V průběhu celého dětství nám mozek dozrává. Dozraje zhruba v pětadvaceti letech, kdy už můžeme mnohem rozumněji pomáhat tomu, co se nám rozbouřeně děje na úrovni těla a emocí.

Krásně jste mi nahrála k dětem, s nimiž máme občas tendenci pracovat jako s dospělými. Jejich mozek je ale ještě nezralý a všechno se teprve učí…

Děti nás hrozně matou. Vypadají, že toho moc vědí, a my už navíc potřebujeme, aby fungovaly… V určitých vývojových fázích jsou ovšem děti ve svých potřebách velmi intenzivní. A rodiče jsou hlavní zdroj, na nějž tyto potřeby pokládají – a doufají, že je naplní.

Vývoj dítěte navíc není lineární, je to spíš spirála, po níž se dítě v zátěži vrací zpět. Prochází vývojovými etapami, které jsou samy o sobě extrémně náročné. Děje se to proto, aby se z původní závislosti dostalo do nezávislosti. A má na to celé dětství.

Neměli bychom tedy na děti tlačit?
Neměli bychom na děti používat přílišný tlak a přemrštěnou sílu. Hlavní důvod, proč rodičovství děláme, je vztah. Můžete donutit děti, aby fungovaly jako hodinky. Ale poničíte tím vztah. Ať už váš vzájemný, tak i jejich k sobě samým. A skrz to i vztah k ostatním a ke světu. Nikdy to nebude jednoduché, rodičovství je těžké. Přirovnávám ho k nevyžádanému sebezkušenostnímu výcviku. V málokteré jiné zkušenosti člověk dostane tak negativní zpětnou vazbu a málokde tak selhává. Ale když máme jako rodiče na mysli, že jde hlavně o vztah, tak budeme k dětem trpělivější a k sobě samotným tolerantnější.

Jsme ve výchově dětí dost trpěliví?
Moje oblíbená věta zní: „Nezazdrojovaný rodič je nas*aný rodič.“ I náš dospělý mozek, když už je v moc velké zátěži, sestupuje z vyšších racionálních pater do emočních. To jsou přesně ty situace, které pak vidíte v nákupních centrech. Děti se vztekají a rodičům dojde trpělivost.

Zazdrojovat se znamená postarat se i o sebe?
Přesně tak. Být v síle a mít „dobité baterky“. Je jasné, že ne vždy na všechny zdroje dosáhneme. Pak občas uděláme něco, co nechceme. Zakřičíme nebo jsme netrpěliví. To se občas s dětmi stane. Dobře zvládnuté je to ale ve chvíli, kdy se rodič po náročné situaci uklidní, odpočine si, třeba se nají a pak se jde postarat o vztah se svým dítětem. Převezme zodpovědnost, omluví se a dá prostor zraněným dětským emocím. Opačným případem je ovšem rodič, který se o vztah nepostará, nechá zodpovědnost a vinu na dítěti, zvolí trest a strach.

Děti bychom podle vás neměli fyzicky trestat?
Všechny výzkumy jasně ukazují, že to „funguje“ pouze v aktuální chvíli, protože strach vybudí amygdalu (párová mozková struktura, hraje hlavní roli ve formování a uchování paměťových stop spojených s emočními prožitky, generuje emoce jako vztek, hněv, strach, úzkost, pozn. redakce) k akci. Dítě v tu chvíli dělá všechno, aby přežilo, aby zůstalo ve vztahu, bez nějž nepřežije. Třeba se odpojí od toho, co cítí, chce a potřebuje. Dlouhodobě tím však buduje nezdravé mechanismy. Vnímá poté svět jako mnohem víc ohrožující, než doopravdy je.

Děti učíme zdravit, poděkovat, čistit si zuby, zavazovat si tkaničky, … Co třeba výchova k emoční inteligenci? Jak naučit dítě zdravě projevovat své emoce a komunikovat? Poraďte, čím nahradit klasické: „Nebul, nemáš důvod.“
Měli bychom brát vážně, že dítě něco cítí, že se mu něco děje. Protože kdykoli se dítě nějak negativně emočně projevuje, má k tomu i důvod. Ten může vypadat malicherně, dítě si třeba jen ukopne palec a začne řvát. Zatím nemá vybudovanou takovou kapacitu, aby zvládlo zpracovávat a zvládat svoje emoce. Za z našeho pohledu přehnanou reakcí jsou také emoce z jiných situací, které v rodičovské přítomnosti probublají na povrch. A úkolem dítěte není zvládat svoje emoce. Úkolem rodiče je zvládat vlastní emoce, aby ustál i emoce svého dítěte.

Jak na to?
Vždy začínat od napojení a od kontaktu se stavem dítěte. Nemělo by nám být jedno, jak se dítě cítí. Měli bychom mu dát najevo, že rozumíme tomu, jak mu je. A že je to v pořádku. Obecně platí, že před kázněním, pravidly, vysvětlováním nebo postupy by měl proběhnout kontakt s emocemi a jejich ošetření.

Pro dívky oxytocin, pro chlapce testosteron

Měly bychom přistupovat odlišně k výchově chlapců a dívek?
Ve výchově dětí – jak kluků, tak holek – vždy cílíme k témuž. Děti se celé dětství stávají samy sebou. Spolu s námi si budují sebehodnotu a ze závislosti směřují k nezávislosti. U holek a kluků je to ovšem podpořeno odlišnými hormony. A tomu my jako rodiče potřebujeme rozumět.

Jak se vyvíjí ženský mozek?
Na úplném začátku máme mozek všichni stejní. Je to ten „holčičí“, protože první hormon, pod jehož vlivem se embryo rozvíjí, je oxytocin. Hormon vztahový, pečující, napojující… Holčičky se pak celé těhotenství koupou v oxytocinu, později se k tomu přidá ještě estrogen. Tyto dva hormony zařídí, že mají v dětství lépe vyvinutý vazník mozkový – corpus callosum –, tedy část, která propojuje obě hemisféry. Holčičky tak mají snazší cestu z levé hemisféry, která je více „já“ a prosazuje cíle, do pravé hemisféry, která je více empatická a citlivá.

A chlapci?
U chlapců se k tomu v devátém týdnu embryonálního vývoje přidá hormon testosteron. Ten přemění původní pravolevé propojení mozku v předozadní. Kluci mají fantasticky propojenou hemisféru zepředu dozadu. Umí být výborně v jedné hemisféře. Třeba v té levé, sebeprosazující. Nemají však jako děti zatím přirozeně vychozenou cestu do pravé, tedy empatické části mozku. Napojovat se na emoce a být vnímaví k emocím. To je něco, co kluky potřebujeme mnohem víc učit.

Neznamená to ale, že holčičky jsou obecně empatičtější než kluci, takto černobílé to není. V průběhu života se to postupně všichni učíme, jen oxytocinová výbava je u holčiček zpočátku na empatické naciťování lépe vystavená. My jako rodiče v dětství jen potřebujeme klukům pomoci, aby pochopili, co ostatní cítí. A musíme si pamatovat, že je to pro ně složitější.

Znamená to, že když do pravé hemisféry klukům „pomůžeme“, tak v ní jsou pak též velice dobří?
Přesně tak. Ale samozřejmě s tím pak zamíchají i osobnostní typy. I v ženském světě ostatně najdeme racionálnější a logičtější bytosti, které to mají jako svou osobnostní potřebu. Logika a racionálno následně v dospělosti převáží jejich původní schopnost empatického napojování. K tomu bych také dodala, že my se prostě pořád obáváme, co z dětí vyroste. Ale dítě teď a tady je důležitější než naše obava, co bude potom.

Co stereotyp, že holčičky jsou ty hodné a chlapečci ti zlobiví?
Chlapeček pod vlivem testosteronu prostě zkouší svoji sílu a snaží se prosadit. Spolu s testosteronem se totiž u kluků v devátém týdnu objevuje i chemická hormonální substance, takzvaná inhibující. Ta má za úkol zbrzdit všechno, co by se mohlo vyvinout oxytocinovým způsobem.

Na fyzické úrovni je to jednoduché. Ženy mají ňadra, chlapci mají prsa a ňadra z nich nebudou. Zbrzdí také schopnost zpracovávat a naciťovat emoce. Současně mají chlapci také až o třetinu větší amygdalu než holčičky. Podněty je proto snáz dovedou do stavu, kdy je vnímají jako něco ohrožujícího. Snáz pak přijde reakce z části mozku, která je instinktivní a obranná. Na podněty chlapečci v nezralém mozku reagují instinktivněji – mají tendenci buď utéct, nebo zaútočit. V tu chvíli jako rodiče můžeme porozumět tomu, proč chlapeček jde a prostě do někoho strčí. Někdo vleze do jeho teritoria, amygdala to vyhodnotí jako ohrožující… A až teprve s vámi rodiči se musí učit, že jeho reakce je za hranou. Ovšem vy jako rodič v tu chvíli rozumíte, že s ním není nic špatně, ale že je to prostě součást náročného vývoje.

Dospívají dívky dřív než chlapci?
Pro svět, v němž dnes žijeme, a kvality, které požaduje, ano. Holčičí oxytocinový mozek se rychleji propojí, takže dříve zvládá jemnou motoriku, práci s tužkou, volnost zápěstí… Znalosti a postupy, které se při vstupu do školy oceňují, jsou právě tyto. Kdyby však byla škola někde v pralese, značná část testosteronových chlapečků bude velmi rychle připravená, aby se tam vrhla. V naší společnosti mají holčičky jinou startovací čáru než kluci, kteří je pak dohánějí spurtem v druhé části puberty.

Propisuje se sourozenectví do našich budoucích vztahů? Ať už partnerských či přátelských?
Ano, vztahovosti se učíme i skrze sourozenecké vztahy. Děti tak zjišťují, že lidé mají různé potřeby, učí se skrz své sourozenectví kompromisům a tomu, co jsou v kontaktu s jiným člověkem zač.

Rakouský lékař a psycholog Alfred Adler zdůrazňoval, že pořadí narození jednotlivých členů rodiny v rámci „rodinné konstelace“ ovlivňuje, jak dítě definuje sebe samo ve vztahu k ostatním dětem. Souhlasíte s tím?
Ano, ale přidala bych k tomu spoustu dalších věcí, abychom měli kompletnější obrázek, jak sourozenectví ovlivňuje vztahovost. Pořadí narození je jen jedna část mozaiky. Ale zase ho nejde přehlížet. Přece jenom prvorozenecká zátěž je trochu víc o zodpovědnosti, druhorozený může mít pocit, že tak trochu dobíhá prvního, může se cítit méněcenně. Sendvičové děti – prostřední – jsou zase ty, které se narodily trochu moc brzo a trochu moc pozdě. Benjamínek už je ten poslední a rodičovské kompetence u něj občas převezme prvorozený… Ale rozhodně to není všechno, co ovlivňuje sourozenecký vztah.

Mají to tedy prvorození těžší?
Je pravda, že prvorozený je jediné dítě, kterému je dopřáno mít po nějaký čas rodiče pouze sám pro sebe. „Přichází“ o ně, jakmile se narodí další sourozenec. To se nikomu jinému takto neděje. Každé z dětí to však má nějakým způsobem těžké, ovšem zároveň má jeho pozice jiné výhody. Každé má jinou výchozí pozici. Proto nejde být úplně spravedlivý ve výchově sourozenců ve smyslu „dávat všem stejně“. Jde být ale spravedlivý ve smyslu „dávat podle potřeb“.

Velkým tématem ve výchově je puberta. Jak ji ustát?
Sebepojetí a sebevědomí si dítě buduje celé dětství, ale v pubertě se k tomu přidává velká spousta nejistoty v tom smyslu, zda je dostatečně dobré tak, jak je. Vypadá, že je velké a sebevědomé, ale není. Je to stejné, jako kdyby uvnitř jeho mozku chodil zahradník a ořezával pilou větvičky propojení, které už nebudou užitečné. Je to pro puberťáky velká zátěž. Postupy napomáhající budování sebepojetí jsou ovšem stejné jak u puberťáka, tak u dvouleťáka. Obě tyto bytosti nejprve potřebují skrz nás projít tím, jak špatně se cítí. Teprve když cítí, že jsme na jejich straně, mohou říct celý příběh.

Má být rodič spíš autorita, nebo kamarád?
To je různé dítě od dítěte. Některé děti vyžadují spíš důslednost a pravidla, potřebují to pro své bezpečí a mají na to „talent“. Jiné děti zase cítí bezpečí v tom, že jsou svobodné a autonomní. A pravidla jim překážejí. Něco vám prostě s nějakými dětmi fungovat bude a s nějakými ne. Když to ale nefunguje, zkuste něco jiného. Neopakujte nefunkční věci dokola. A nedělejte to necitlivou silou, „hovadsky“, jak já říkám.

Jak je to později s dětmi, jejichž rodiče to dělali „hovadsky“? Podle biosyntézy nás špatná zkušenost z dětství nedeterminuje k tomu, abychom se měli špatně celý život?
Přesně tak, nikdy není pozdě zranění ošetřit, integrovat a obejmout. A největší moc nad zraněnými má ten, kdo jim rány způsobil. Jako rodiče máme ohromnou moc pomáhat dětem ošetřovat přešlapy, které sami naděláme. To je hodně nadějné. Když se to nestihne v dětství, musíme si k tomu pak v dospělosti přibalit další bezpečné vztahy. Nebo třeba psychoterapii. Takové vztahy, v nichž můžeme být mnohem víc sami sebou i se svými zranitelnostmi a křehkostmi. Postupně zjišťujeme, že se do takových vztahů vejdeme celí. Je to léčivé.

Jak tedy rodičovství dělat co nejlépe? Vzkázala byste něco rodičům, kteří se výchovou trápí a svým dětem nerozumí?
Jestli jste to dodnes dělali způsobem, který je neefektivní a destruktivní, tak už od zítřka můžete začít lépe. Nikdy není pozdě. A mohli bychom být i laskavější vůči sobě samotným. Když něco zkazíme, tak se hlavně postarejme o vztah. A v dalších dnech se tomu pokoušejme více porozumět, začněme to dělat jinak, aby těch zraňujících situací nebyla většina.

Vlaďka Bartáková • Psycholožka, terapeutka, lektorka. Absolvovala komplexní terapeutický výcvik v biosyntetické terapii. Věnuje se individuální terapii a párovému poradenství. • Studovala také vývojové zákonitosti dětské psychiky. Prošla tréninkem efektivního rodičovství a založila program Jak vychovávat a nezbláznit se. • Na Instagramu, kde ji sleduje 60 000 lidí, sdílí praktické rady pro rodiče, kteří tápají ve výchově