Puberťáci za pandemie. Přibývá těch, kteří se necítí dobře

Pandemické restrikce, včetně zavřených škol, se podepisují na psychice adolescentů. Během puberty hledáte, kdo jste, kam patříte, co vás baví. K tomu nutně potřebujete vrstevníky a to i ty, s nimiž si nerozumíte. „Je potřeba si uvědomit, že v rámci ,kmene‘ potkáváme ,i ty druhé‘, kteří nepatří do naší party, nejsou naši nejlepší kamarádi. Proti nim se vymezujete a i tím se stáváte sami sebou,“ vysvětluje Vlaďka Bartáková, psychoterapeutka a matka čtyř synů, z nichž tři jsou zrovna v pubertě.

img

BARBORA POSTRÁNECKÁ 20 / 02 / 2021

img

V poslední době se hodně řeší, jak omezení v době pandemie zvládají, respektive nezvládají děti. Čeho jste si jako terapeutka specializující se na děti všimla vy?

Je patrný enormní nárůst zájmu rodičů i jejich dětí o služby terapeutů. Zvýšil se i počet telefonátů třeba na Linku bezpečí. To není jen můj postřeh, ale i postřeh mých kolegů. Obracejí se na nás nyní častěji rodiče a děti mezi třináctým až sedmnáctým rokem s naléhavými potížemi.

S čím konkrétně?

Někoho celá situace a restrikce přivádějí do úzkostného či depresivního naladění. Někdy řešíme i sebepoškozování, poruchy přijmu potravy, dokonce myšlenky na sebevraždu. Do extrému to samozřejmě nemají vyhnané všechny děti v pubertě. Myslím, že introvertní část populace je na tom nyní malinko hůř než ta extrovertní. Pro děti, které jsou osobnostně v něčem křehké, nebo jsou křehké, protože v minulosti něco těžkého zažily, je lockdown už extrémně dlouhý a chybí jim zdroje, z nichž by čerpaly.

Dokážou si děti říct o pomoc samy?

Někdo dokáže napřímo říct, že se necítí dobře. Například napíše rodičům dopis a položí jim ho k posteli. Pak jsou ale tací, pro něž je složité něco takového sdělit. To, co se uvnitř nich odehrává, je příliš náročné. A tak prostě třeba jen přestanou jíst, čehož si všimnou rodiče a začnou to řešit – například tak, že osloví terapeuta.

Předpokládám, že celou nynější situaci nezjednodušuje ani fakt, že terapeuti se nemohou s nikým osobně vídat. Povolené jsou jen online terapie.

Ano, to je velké omezení psychoterapeutické péče. Ale díky bohu, že existuje alespoň ta online možnost. I když pro mnoho lidí je i online terapie nedostupná. Když jste v bytě, kde jsou i další lidé, kterých se váš příběh týká, a oni vás poslouchají, terapie nemůže dost dobře fungovat. Při ní musíte mít pocit bezpečí. Pokud ale potřebujete krizového interventa nebo si najdete terapeuta či psychologa, který patří pod zdravotnické zařízení, tak ti se mohou při dodržení odstupu a s rouškami s klienty scházet.

Co přesně potřebuje zažívat dítě v době puberty a proč to nenahradí online setkání s kamarády ani rodič, a ani to, když jdete s pár kamarády občas ven?

Puberťáci se potřebují potkávat se svými vrstevníky. Pozoruji vždycky své syny, když mají online výuku. Skončí jim hodina a oni tam zůstávají dál už bez učitele, aby si jen tak pokecali se spolužáky. Je to úplně jiná energie a evidentně jim setkávání chybí. Je potřeba si uvědomit, že puberťák pouze s pomocí svých vrstevníků a „lidí mimo jeho domov“ zvládne důležitý vývojový úkol, který puberta přináší, a to stát se sám sebou. Potřebuje být v kontaktu s dalšími „cizími“ lidmi, potřebuje být ve střetech, v láskách, dohadovat se, poměřovat. Tím se učí objevovat, kdo vlastně je, a zkouší si, zda stojí za to. Také se potřebuje věnovat aktivitám, které ho baví, jako je fotbal, housle, anebo naopak začít s něčím novým, co ještě nikdy nedělal. Jednoduše hledat, kdo je, co ho baví, v čem je dobrý.

NA KOHO SE OBRÁTIT

Za službu jako takovou se neplatí, na některé linky voláte zdarma, jiné jsou zpoplatněné dle vašeho tarifu.

Linka bezpečí – tel. číslo 116 111

Nonstop, volání zdarma. Pro děti a mládež do 26 let. Můžete volat, chatovat nebo napsat e-mail.

Linka bezpečí pro rodiče – tel. číslo 606 021 021

Nonstop, volání zdarma. Pokud si nevíte rady se svým dítětem, jste v obtížné životní situaci, dítě má problémy ve škole.

Centrum Locika – tel. číslo 601 500 196

Pro děti ohrožené domácím násilím v rodinách. Volání zdarma. Pondělí, úterý, středa: 9:00–11:00; 15:00–17:00 nebo pište na poradna@centrumlocika.cz.

Bílý kruh bezpečí – tel. číslo 116 006
Linka pomoci obětem. Nonstop, zdarma.

Dětské krizové centrum – tel. číslo 241 484 149, 777 715 215
Nonstop. Použít lze i Skype a chat. Nabízí pomoc i ohledně kyberšikany na telefonu 778 510 510.

SOS centrum Diakonie ČCE – tel. čísla 222 514 040, 777 734 173, 608 004 444
Od pondělí do pátku od 9:00 do 20:00. Možné použít i chat.

Co jim ještě online život a život s omezenými kontakty bere?

Máme přístup k elektronice, můžeme si psát zprávy, telefonovat, chatovat, ale u všeho toho chybí jedna věc, kterou běžně používáme, a to je naše tělo. Člověk něco cítí, nějak rozumí světu a v tom mu jeho tělo pomáhá. Vejdete do místnosti a hned víte, že se něco stalo, protože vaše tělo reaguje na atmosféru v místnosti. Nebo někde stojíte a někdo potichu vejde a vy to víte, i když jste ke dveřím otočení zády. To nám při virtuálním kontaktu s ostatními lidmi chybí, to fyzično a reálné potkávání. Těla také reagují na psychiku a emoce toho druhého. A vezměte si i to, že u počítače stále sedíte. Ono by ale občas bylo potřeba vstát a změnit svou pulzaci. Když jste někde s někým venku nebo ve škole, je to běžná věc, že nejste statická.

Co se nyní v rodinách odehrává?

Celá situace nás znejišťuje, dospělé i naše děti. Obzvláště děti, protože ty jsou ve vývojovém stadiu, v němž se mají postupně ujišťovat, že jsou v pohodě, že tak, jak jsou, jsou v pořádku, že jdou dobrým směrem, že je svět bere. V tom jim sice mohou pomoct rodiče, mohou je podpořit. Není ale dobré, když jsme s nimi tak dlouho zavření v jednom prostoru, který je domovem, školou i volnočasovou aktivitou zároveň. Rodina má být bezpečné místo, kam se můžete vracet, když se vám venku nelíbí, současně chcete ale stále odcházet. Teď se jim ale těžko odchází a čelí výzvám venku. O to víc to doma jiskří.

I přes zákazy se mladí určitě alespoň trochu scházejí. Proč to ale podle vás nemusí stačit?

Jakýkoli kontakt je dobrý. Problém je v tom, že ty kontakty nejsou nyní tak intenzivní. A ještě je potřeba si uvědomit, že v rámci „kmene“ potkáváme „i ty druhé“, kteří nepatří do naší party, nejsou naše nejlepší kamarádky, nejlepší kámoši. Proti nim se vymezujete a i tak se stáváte sami sebou. Někoho nesnášíme, pak změníme názor, a tak dále.

Ve svých přednáškách rodičům vysvětlujete, jaký je rozdíl mezi výchovou kluků a výchovou holek. Rozdíl je tam podstatný, protože kluk a holka v pubertě zažívají každý něco jiného. Řekněte, jak je to u dívek.

Estrogen, který dívky začnou v pubertě ve větším množství produkovat, je vztahový hormon, který říká: Musíš někam patřit. Musíš být přijatá. Proto dívky extrémně potřebují nejlepší kamarádky. Později, mezi dvanáctým až třináctým rokem, začne estrogen říkat ještě jednu věc. Nejenže chce, aby byla dívka slyšena, viděna a přijata v holčičím světě, nově chce, aby byla přijata i v tom klučičím. Šestnáctileté dívce už nestačí být platonicky zamilovaná do zpěváka či herce. Potřebuje, aby to bylo víc reálné. V současné situaci ale nemáte tolik příležitostí někoho potkat. Dokázat, že za něco stojíte, taková, jaká jste.

A u kluků je to jak?

Těm se zvedá hormon testosteron, což je náročný hierarchický vývojový hormon, který říká: Dělej, dokaž, že to zvládneš. Kluci kolem sebe v této době potřebují kamarády a mají je jako takové schody. Dívají se, co ostatní dělají, kdo je nad ním a kdo pod ním, porovnávají se, vymezují. A každý si hledá své vlastní schodiště, na němž se bude cítit úspěšný. Hledá, kde se bude cítit dobře. A potřebují k tomu odezvu: tu fórek od kamaráda, tu nějakou kritiku. Zase jde o hledání toho, co jsem zač a kde je pole, ve kterém uspěji.

Co mají holky i kluci společného a rodiče by to neměli přehlédnout?

V pubertě se velmi dobře ukazuje, co jsou děti za osobnostní typy. Zda jsou to akční děti, nebo spíš hloubavé děti, zda mají rády řád, anebo potřebují harmonické vztahy. V pubertě už nelze přehlédnout, jací jsou, a pokud s nimi nechcete přicházet jako rodiče do konfliktů, bylo by dobré si uvědomit, co jsou vaše děti zač. Nevyplatí se třeba introverta nutit do věcí, které mu jako introvertovi nevyhovují – třeba aby veřejně sdílel, co prožívá, nebo ho zahlcovat přílišnými změnami aktivit. Protože on vám dá v pubertě už hodně dobře najevo, že se mu to nelíbí. Mnohem víc, než když byl malé dítě. Zároveň ale platí, že setkávání s ostatními lidmi venku způsobuje, že člověk poodkrývá i kvality, které mu nejsou úplně vlastní – nahlížíte do světa jiných, třeba introverti do světa extrovertů. Jen je potřeba na to nespěchat a netlačit.

Ještě se vrátím k tomu, co jste zmiňovala na začátku. Proč introverti zvládají restrikce v době pandemie hůř než extroverti?

Některé děti překonají omezení lehčeji. Moc neřeší, co se děje kolem nich, jsou to realisté, moc se v tom nešťourají. Jdou si místo toho třeba zaběhat anebo zakopat fotbal. Někoho se to naopak dotkne víc, hloubavých dětí, pro které je bezpečnější zůstat ve svém vnitřním světě. Když se pak ale odehrává něco nejistého či bolavého, je pro ně těžké odpovědět si na otázku, co dělat či kam to všechno vede.

Co s tím jako rodiče můžeme dělat?

Velmi pomůže, když rodiče pochopí, co je normální reakce puberťáka, za co mohou hormony. Rodiče v době puberty svých dětí sklízejí plody toho, jak ke svým dětem přistupují. Pokud vám váš potomek důvěřuje, berete ho vážně, vnímáte ho jako samostatnou bytost, budete to mít jako rodič snazší. Dobré je si uvědomit, že povely a rozkazy nevedou ke spolupráci. Je třeba jít cestou dohody, dělat si s dětmi brainstorming, hledat společně řešení. Čím víc z nás budou naše děti cítit respekt a budou cítit, že chápeme jejich emoce, tím bude náš vztah lepší. Když budeme jako rodiče respektovat, že naše děti mohou být naštvané, smutné či rozzlobené, tím snáz k nám budou cítit důvěru. Budou vědět, že si mohou nechat pomoct, že se nám mohou svěřit. Pár facek nikdy nepomůže, jen to v nich zvedne ještě větší vzdor. A to vzdor je vlastně ještě dobrý, je to reakce, jak ze sebe dostat napětí ven. Horší varianta je, když se užírají zevnitř a nedají na sobě nic znát.

Puberťáci za pandemie. Přibývá těch, kteří se necítí dobře – Reportermagazin.cz

Vychovávám kluky a šílím z toho křiku, praní a divočení, svěřují se maminky navzájem. Co když ale recept na větší harmonii existuje?

 autor: Jitka Polanská

Lítá a nezastaví se, tříská věcmi, bije mladšího sourozence, neposedí, neposlouchá, jde do afektu, když není po jeho, nebo vás naopak ignoruje… Taky máte syna nebo dokonce víc vzpurných synů předškolního i školního věku, kteří si dělají své a na vás nedbají? Je to normální a má to své důvody. A dá se udělat i něco pro to, abyste se z toho nezbláznili. Co pomůže, je trochu lépe se vyznat v dětské přirozenosti. A o tom, proč se kluci chovají často jinak než holky, jsou už neurovědecké výzkumy. Takže: nalaďte se na své syny (i dcery) a nejspíš zažijete rodičovský úspěch.

„Dny u nás vypadají takto: ráno, ještě než stihnu otevřít oči, slyším řev. Jeden provokuje nebo bije druhého, druhý třetího a tak podobně,“ napsala maminka tří synů, říkejme jí Alena, do facebookové skupiny Výchova bez poražených. „U nás je permanentně kvůli něčemu dusno,“ píše v příspěvku a vyjmenovává proč: „Od rána do večera u nás někdo křičí, brečí, závodí (a pak brečí, protože nevyhrál), jsou pořád v neuvěřitelném tempu, časté úrazy, šílený hluk, neustále něco rozbitého, z našeho domova je parkourové hřiště. Zničené oblečení už raději ani nepočítám. Do toho u nejstaršího čím dám tím víc vulgarit, které pochopitelně přebírají i sourozenci.“

Aleně šlo hlavně o sdílení, o rady se přímo neprosila. Číst desítky komentářů dalších maminek s podobnou zkušeností, které pod její postesk rychle napadaly, je jistě úlevné. Aspoň na chvíli. Ale psychologové a terapeuti zabývající se výchovou potvrzují, že té spoušti rodiče nemusí jen trpně přihlížet, případně se někam zavřít (i když i to někdy pomáhá). Klučičí energie je super, ale nemusí vám zbořit chalupu. Jak tedy na to?

V tomto článku se určitě nedozvíte vše. Jen náznak, v čem je možná problém, a kde může ležet řešení. Nic víc než pár příkladů, které ale mohou dodat určitou naději. Cesta k cíli vede možná jinudy, než jste si mysleli.

Je to přirozené, ale může to být nesnesitelné

„Pokud kluci doma řádí, tak dělají přesně to, co mají dělat, ale ne doma, tam to odskáčou maminky,“ říká Milan Studnička, bývalý vrcholový sportovec a psycholog, který se zabývá odlišnostmi výchovy dívek a chlapců.

Podle něj je problém, že nevybouřeným dětem, které by se měly vybít a vyběhat venku nebo někde ve sportovním oddíle, se věnují převážně ženy, ať už v rodině, nebo ve školce a škole. Otcové zhusta na své děti nemají dost času, jsou celé dny v práci a přicházejí večer vysátí, bez energie. Anebo nevědí, jak se k výchově postavit, takže jsou pasivní, případně jsou ze své role vytlačováni příliš energickou manželkou. „Když výchovu na sebe bere pouze matka, snadno se z vyčerpání rozčílí a syna pak peskuje a okřikuje. To ale na kluky neplatí, začnou s ní bojovat,“ říká Milan Studnička.

S tím souhlasí Vlaďka Bartáková, psychoterapeutka a lektorka seminářů zaměřených na výchovu kluků. Sama má čtyři syny, nejstaršího ve věku šestnácti let. „Neurověda prokázala, že vlivem testosteronu je chlapecký mozek jiný než dívčí,” říká. Tomuto hormonu se dá přičíst na vrub to, co vypadá jako problém – ale problém to není! “Kluci mají fyziologickou potřebu se hýbat, hulákat, zmocňovat se věcí a soupeřit. A nevyžádané rady, natož příkazy, bere mužský mozek instinktivně jako urážku. Což ale neznamená, že musíte jako rodič rezignovat!“ ujišťuje lektorka.

I v rodině, kde se muž nevyskytuje, se dá hodně zlepšit. „Když za mnou přicházejí rodiče s problémem, vidím, že chyba je vždy na jejich straně,“ říká Milan Studnička. To je jistě pro rodiče povzbudivé. Chybuji-li já, mohu také chybu odstranit.

„Pokud se nechcete z výchovy zbláznit, je dobré vědět, co je pro vaše dítě přirozené a co je adekvátní jeho věku. A tomu své chování přizpůsobit,“ dodává Vlaďka Bartáková. 

Váš syn neposlouchá? Možná vás neslyší

Velká část dnešních rodičů se upřímně snaží své děti respektovat, ale když se domlouváním nic nezmůže, stejně nakonec skončí ve slepé uličce a na své děti ječí, shazují je, nebo jim vyhrožují „Ty jsi lempl, já z tebe nemůžu, co to zase vyvádíš, neřekla jsem ti to už stokrát? Okamžitě přestaň, nebo tě tu nechám…“ – určitě to znáte. A není na tom nic divného, každý rodič má své limity a jen omezené zásoby energie. Ale co když je třeba jen změnit metodu?

Když vás váš syn neposlouchá, zatímco mu už potřetí říkáte, že má uklidit hračky, odnést boty do botníku nebo odpadky do popelnice, může to znamenat, že vás prostě neslyší. Je hluboce zabraný do něčeho jiného. “Je prokázáno, že mužský mozek dokáže odfiltrovat všechny rušivé vjemy, když se soustředí. V tu chvíli jste pro něj šum,“ říká Vlaďka Bartáková.

A pak je tu ještě jiná věc: „Smiřte se s tím, že pro kluka budou povinnosti vždy něco nepříjemného, čemu se bude snažit vyhnout. Není jako holčička, která sleduje, co se ve vás odehrává, a snaží se o harmonii,“ vysvětluje lektorka. 

Řeč není o tom, že by se kluci pro klid v domě měli zbavit domácích povinností, i když v minulosti se určitě k takovému řešení – poněkud nespravedlivému – přistupovalo. „Musíte ale vědět, jak na ně. A obrnit se trpělivostí,“ říká Vlaďka Bartáková.

V tomto konkrétním případě má tři vyzkoušené rady: Nemluvte na dítě z druhé místnosti, neříkejte nic vyčítavým hlasem a nebuďte v zadání příliš komplikovaní. Zkrátka, naučte se chápat nezralý mozek malého muže, ve kterém se perou instinkty s emocemi. Nesnažte se mu rozumně domlouvat nebo se mu košatě vemlouvat do duše a svědomí.

Je třeba představit úkol věcně a zároveň ošetřit, aby synovi vaše úkolování nesebralo pocit vlastní důstojnosti. Neponižovat. Na to jsou děti velmi citlivé a různé výbuchy vzteku, které si rodič neumí vysvětlit, mohou souviset právě s dětským pocitem bezmoci. Nikdo nechce být ovládán, ani děti.

Nevyčítejte, uzavírejte dohody

Jak tedy syna přimět, aby dal mléko do lednice, boty do botníku nebo příbory na stůl? Podle terapeutky Bartákové se osvědčuje přijít až k dítěti, dotknout se ho, podívat se mu krátce do očí a vyslovit věcně a jasně, o co vám jde. „Neformulujte ale požadavek jako příkaz ani výčitku, mělo by to být spíš konstatování: ´Mléko je pořád na lince´nebo ´o ty boty by mohl někdo zakopnout´ a tak podobně,“ radí lektorka.

Dnešní maminky mají podle ní sklony s dítětem vyjednávat způsobem, který je pro ně nesrozumitelný. Apelují na rozumový mozek, který ještě nedozrál, a pak ventilují svou frustraci z toho, že potomek neposlouchá. „A tak se stává, že když syna konečně vytrhneme z jeho světa, vidí před sebou rozlícenou saň,“ říká Vlaďka Bartáková. A té se nechce podvolit.

Počítejte samozřejmě s tím, že i když se vám podaří zachovat přesně podle tohoto návodu, postup budete muset opakovat, tím spíš, pokud jste ve výchově již něco pokazili. Dítě se bude vymlouvat, bude s vámi vyjednávat. Chce si ještě chvíli hrát? Udělejte dohodu, jak dlouho ještě, kolik kostek smí ještě postavit. Dejte mu k ruce přesýpací hodiny. Nečekejte, že vše, co slíbilo, hned splní. Vyjednávacím manévrem jste ale vytvořili prostor pro to, aby se váš syn cítil víc pánem situace. Neodebrali jste mu čirým příkazem veškerou moc. „A když přijdete znovu a dohodu mu připomenete, bude pravděpodobnější, že na ni přistoupí. Je to pro něj daleko méně ponižující,“ vysvětluje Vlaďka Bartáková.

Strejda nebo vedoucí kroužku je taky fajn

Rámus, rvačky a vyšilování malých i větších kluků, které zažívá mnoho českých domácností, se ale chlapecké přirozenosti dají přičítat jen částečně. Kus toho má na svědomí naopak nepřirozenost podmínek, ve kterých dnešní děti vyrůstají. Tráví málo času venku. Ta tam je doba, kdy se po škole pohodila taška v předsíni a malý člověk se šel „vylítat“ ven a tam toho hodně zažil.

Co s tím? Vybírejte školky a školy, kde pobyty v přírodě a pohyb považují za důležité. Vrátí se vám to ve větším domácím klidu a harmonii. Nechte děti, aby si hrály venku s kamarády. Bojíte se je pouštět ven samy, nebo to ve vašem okolí ani nejde? Zapište je do skauta nebo přírodovědného kroužku. Vypravte děti s muži do přírody na víkendovou výpravu. Když nejsou k dispozici otcové, mohou to být strýčkové nebo dědečkové, lektoři domu dětí a mládeže, volnočasoví pedagogové, instruktoři…

„V rodinách se taky velmi osvědčuje model jeden na jednoho,“ říká Vlaďka Bartáková a objasňuje, co tím myslí. Místo výletů pro celou rodinu, na které se ukňouraným dětem nechce, může otec vzít syna na ryby, nebo s ním naopak rozvíjet jeho koníček. „Není to úplně jednoduché logisticky, pokud máte ratolestí víc, ale na dítě prokazatelně působí blahodárně, když má někdy rodiče jen pro sebe,“ dodává lektorka.

Když jsou pryč, tak se zazdrojujte

A když jsou kluci z dohledu, nezapomeňte se „zazdrojovat“, jak tomu říká Vlaďka Bartáková. Rodič, který nedbá na své potřeby, má nakročeno k vyhoření, nebo už vyhořelý je. To zdůrazňuje i další terapeut a lektor, který se zabývá výchovou a vztahy v rodině. Jan Vávra, který v Česku „výchovu bez poražených“ zavádí, často mluví právě o rodičovských potřebách: „Dobrá výchovná situace je, když rodiče dávají prostor svým dětem a rozumějí jejich potřebám. Ale to nestačí. Musejí také znát a respektovat své potřeby,“ říká. Na téma rodičovského vyhoření – a jak z něj – vede s kolegyní online kurz. „Vyhoření si spojujeme s prací, přitom v rodinném kruhu je rovněž velmi časté, ale asi si těžko přiznáváme, že nám můžou dojít baterky i jako rodičům,“ říká.

Jan Vávra také poukazuje na to, že rozdělovat výchovu na klučičí a holčičí může být problematické. „Mohlo by se stát, že budeme nutit šachistu, aby lezl po stromech a byl přece víc chlap, a zároveň budeme opomíjet, že některé dívky se chovají přesně tak, jak to tento článek přisuzuje chlapcům,“ říká. Což ostatně potvrzují i maminky, které přispěly do vlákna pod příspěvkem paní Aleny. U nás doma je to stejné, a to máme holky, stojí v některých komentářích (ale je jich menšina).

Toho si je ale vědomá i Vlaďka Bartáková, která na koncept Výchovy bez poražených rovněž odkazuje. „Je třeba přihlížet i k typu osobnosti, testosteron nedělá z kluků stejné, uniformní bytosti. Velkou roli hraje například extrovertní a introvertní nastavení dítěte. A stále platí, že se učíme rozumět svému a ne nějakému abstraktnímu modelovému dítěti,“ říká.

Vychovávám kluky a šílím z toho křiku, praní a divočení, svěřují se maminky navzájem. Co když ale recept na větší harmonii existuje? – EDUzín (eduzin.cz)

Bohužel se nemůžeme potkávat naŽIVO. Až to bude možné, dáme vám vědět nato tata.
Na záznamu LIVE webináře ještě pracujeme. Až bude hotov, dozvíte se to jako první...