Pandemické restrikce, včetně zavřených škol, se podepisují na psychice adolescentů. Během puberty hledáte, kdo jste, kam patříte, co vás baví. K tomu nutně potřebujete vrstevníky a to i ty, s nimiž si nerozumíte. „Je potřeba si uvědomit, že v rámci ,kmene‘ potkáváme ,i ty druhé‘, kteří nepatří do naší party, nejsou naši nejlepší kamarádi. Proti nim se vymezujete a i tím se stáváte sami sebou,“ vysvětluje Vlaďka Bartáková, psychoterapeutka a matka čtyř synů, z nichž tři jsou zrovna v pubertě.
BARBORA POSTRÁNECKÁ 20 / 02 / 2021
V poslední době se hodně řeší, jak omezení v době pandemie zvládají, respektive nezvládají děti. Čeho jste si jako terapeutka specializující se na děti všimla vy?
Je patrný enormní nárůst zájmu rodičů i jejich dětí o služby terapeutů. Zvýšil se i počet telefonátů třeba na Linku bezpečí. To není jen můj postřeh, ale i postřeh mých kolegů. Obracejí se na nás nyní častěji rodiče a děti mezi třináctým až sedmnáctým rokem s naléhavými potížemi.
S čím konkrétně?
Někoho celá situace a restrikce přivádějí do úzkostného či depresivního naladění. Někdy řešíme i sebepoškozování, poruchy přijmu potravy, dokonce myšlenky na sebevraždu. Do extrému to samozřejmě nemají vyhnané všechny děti v pubertě. Myslím, že introvertní část populace je na tom nyní malinko hůř než ta extrovertní. Pro děti, které jsou osobnostně v něčem křehké, nebo jsou křehké, protože v minulosti něco těžkého zažily, je lockdown už extrémně dlouhý a chybí jim zdroje, z nichž by čerpaly.
Dokážou si děti říct o pomoc samy?
Někdo dokáže napřímo říct, že se necítí dobře. Například napíše rodičům dopis a položí jim ho k posteli. Pak jsou ale tací, pro něž je složité něco takového sdělit. To, co se uvnitř nich odehrává, je příliš náročné. A tak prostě třeba jen přestanou jíst, čehož si všimnou rodiče a začnou to řešit – například tak, že osloví terapeuta.
Předpokládám, že celou nynější situaci nezjednodušuje ani fakt, že terapeuti se nemohou s nikým osobně vídat. Povolené jsou jen online terapie.
Ano, to je velké omezení psychoterapeutické péče. Ale díky bohu, že existuje alespoň ta online možnost. I když pro mnoho lidí je i online terapie nedostupná. Když jste v bytě, kde jsou i další lidé, kterých se váš příběh týká, a oni vás poslouchají, terapie nemůže dost dobře fungovat. Při ní musíte mít pocit bezpečí. Pokud ale potřebujete krizového interventa nebo si najdete terapeuta či psychologa, který patří pod zdravotnické zařízení, tak ti se mohou při dodržení odstupu a s rouškami s klienty scházet.
Co přesně potřebuje zažívat dítě v době puberty a proč to nenahradí online setkání s kamarády ani rodič, a ani to, když jdete s pár kamarády občas ven?
Puberťáci se potřebují potkávat se svými vrstevníky. Pozoruji vždycky své syny, když mají online výuku. Skončí jim hodina a oni tam zůstávají dál už bez učitele, aby si jen tak pokecali se spolužáky. Je to úplně jiná energie a evidentně jim setkávání chybí. Je potřeba si uvědomit, že puberťák pouze s pomocí svých vrstevníků a „lidí mimo jeho domov“ zvládne důležitý vývojový úkol, který puberta přináší, a to stát se sám sebou. Potřebuje být v kontaktu s dalšími „cizími“ lidmi, potřebuje být ve střetech, v láskách, dohadovat se, poměřovat. Tím se učí objevovat, kdo vlastně je, a zkouší si, zda stojí za to. Také se potřebuje věnovat aktivitám, které ho baví, jako je fotbal, housle, anebo naopak začít s něčím novým, co ještě nikdy nedělal. Jednoduše hledat, kdo je, co ho baví, v čem je dobrý.
NA KOHO SE OBRÁTIT
Za službu jako takovou se neplatí, na některé linky voláte zdarma, jiné jsou zpoplatněné dle vašeho tarifu.
Linka bezpečí – tel. číslo 116 111
Nonstop, volání zdarma. Pro děti a mládež do 26 let. Můžete volat, chatovat nebo napsat e-mail.
Linka bezpečí pro rodiče – tel. číslo 606 021 021
Nonstop, volání zdarma. Pokud si nevíte rady se svým dítětem, jste v obtížné životní situaci, dítě má problémy ve škole.
Centrum Locika – tel. číslo 601 500 196
Pro děti ohrožené domácím násilím v rodinách. Volání zdarma. Pondělí, úterý, středa: 9:00–11:00; 15:00–17:00 nebo pište na poradna@centrumlocika.cz.
Bílý kruh bezpečí – tel. číslo 116 006
Linka pomoci obětem. Nonstop, zdarma.
Dětské krizové centrum – tel. číslo 241 484 149, 777 715 215
Nonstop. Použít lze i Skype a chat. Nabízí pomoc i ohledně kyberšikany na telefonu 778 510 510.
SOS centrum Diakonie ČCE – tel. čísla 222 514 040, 777 734 173, 608 004 444
Od pondělí do pátku od 9:00 do 20:00. Možné použít i chat.
Co jim ještě online život a život s omezenými kontakty bere?
Máme přístup k elektronice, můžeme si psát zprávy, telefonovat, chatovat, ale u všeho toho chybí jedna věc, kterou běžně používáme, a to je naše tělo. Člověk něco cítí, nějak rozumí světu a v tom mu jeho tělo pomáhá. Vejdete do místnosti a hned víte, že se něco stalo, protože vaše tělo reaguje na atmosféru v místnosti. Nebo někde stojíte a někdo potichu vejde a vy to víte, i když jste ke dveřím otočení zády. To nám při virtuálním kontaktu s ostatními lidmi chybí, to fyzično a reálné potkávání. Těla také reagují na psychiku a emoce toho druhého. A vezměte si i to, že u počítače stále sedíte. Ono by ale občas bylo potřeba vstát a změnit svou pulzaci. Když jste někde s někým venku nebo ve škole, je to běžná věc, že nejste statická.
Co se nyní v rodinách odehrává?
Celá situace nás znejišťuje, dospělé i naše děti. Obzvláště děti, protože ty jsou ve vývojovém stadiu, v němž se mají postupně ujišťovat, že jsou v pohodě, že tak, jak jsou, jsou v pořádku, že jdou dobrým směrem, že je svět bere. V tom jim sice mohou pomoct rodiče, mohou je podpořit. Není ale dobré, když jsme s nimi tak dlouho zavření v jednom prostoru, který je domovem, školou i volnočasovou aktivitou zároveň. Rodina má být bezpečné místo, kam se můžete vracet, když se vám venku nelíbí, současně chcete ale stále odcházet. Teď se jim ale těžko odchází a čelí výzvám venku. O to víc to doma jiskří.
I přes zákazy se mladí určitě alespoň trochu scházejí. Proč to ale podle vás nemusí stačit?
Jakýkoli kontakt je dobrý. Problém je v tom, že ty kontakty nejsou nyní tak intenzivní. A ještě je potřeba si uvědomit, že v rámci „kmene“ potkáváme „i ty druhé“, kteří nepatří do naší party, nejsou naše nejlepší kamarádky, nejlepší kámoši. Proti nim se vymezujete a i tak se stáváte sami sebou. Někoho nesnášíme, pak změníme názor, a tak dále.
Ve svých přednáškách rodičům vysvětlujete, jaký je rozdíl mezi výchovou kluků a výchovou holek. Rozdíl je tam podstatný, protože kluk a holka v pubertě zažívají každý něco jiného. Řekněte, jak je to u dívek.
Estrogen, který dívky začnou v pubertě ve větším množství produkovat, je vztahový hormon, který říká: Musíš někam patřit. Musíš být přijatá. Proto dívky extrémně potřebují nejlepší kamarádky. Později, mezi dvanáctým až třináctým rokem, začne estrogen říkat ještě jednu věc. Nejenže chce, aby byla dívka slyšena, viděna a přijata v holčičím světě, nově chce, aby byla přijata i v tom klučičím. Šestnáctileté dívce už nestačí být platonicky zamilovaná do zpěváka či herce. Potřebuje, aby to bylo víc reálné. V současné situaci ale nemáte tolik příležitostí někoho potkat. Dokázat, že za něco stojíte, taková, jaká jste.
A u kluků je to jak?
Těm se zvedá hormon testosteron, což je náročný hierarchický vývojový hormon, který říká: Dělej, dokaž, že to zvládneš. Kluci kolem sebe v této době potřebují kamarády a mají je jako takové schody. Dívají se, co ostatní dělají, kdo je nad ním a kdo pod ním, porovnávají se, vymezují. A každý si hledá své vlastní schodiště, na němž se bude cítit úspěšný. Hledá, kde se bude cítit dobře. A potřebují k tomu odezvu: tu fórek od kamaráda, tu nějakou kritiku. Zase jde o hledání toho, co jsem zač a kde je pole, ve kterém uspěji.
Co mají holky i kluci společného a rodiče by to neměli přehlédnout?
V pubertě se velmi dobře ukazuje, co jsou děti za osobnostní typy. Zda jsou to akční děti, nebo spíš hloubavé děti, zda mají rády řád, anebo potřebují harmonické vztahy. V pubertě už nelze přehlédnout, jací jsou, a pokud s nimi nechcete přicházet jako rodiče do konfliktů, bylo by dobré si uvědomit, co jsou vaše děti zač. Nevyplatí se třeba introverta nutit do věcí, které mu jako introvertovi nevyhovují – třeba aby veřejně sdílel, co prožívá, nebo ho zahlcovat přílišnými změnami aktivit. Protože on vám dá v pubertě už hodně dobře najevo, že se mu to nelíbí. Mnohem víc, než když byl malé dítě. Zároveň ale platí, že setkávání s ostatními lidmi venku způsobuje, že člověk poodkrývá i kvality, které mu nejsou úplně vlastní – nahlížíte do světa jiných, třeba introverti do světa extrovertů. Jen je potřeba na to nespěchat a netlačit.
Ještě se vrátím k tomu, co jste zmiňovala na začátku. Proč introverti zvládají restrikce v době pandemie hůř než extroverti?
Některé děti překonají omezení lehčeji. Moc neřeší, co se děje kolem nich, jsou to realisté, moc se v tom nešťourají. Jdou si místo toho třeba zaběhat anebo zakopat fotbal. Někoho se to naopak dotkne víc, hloubavých dětí, pro které je bezpečnější zůstat ve svém vnitřním světě. Když se pak ale odehrává něco nejistého či bolavého, je pro ně těžké odpovědět si na otázku, co dělat či kam to všechno vede.
Co s tím jako rodiče můžeme dělat?
Velmi pomůže, když rodiče pochopí, co je normální reakce puberťáka, za co mohou hormony. Rodiče v době puberty svých dětí sklízejí plody toho, jak ke svým dětem přistupují. Pokud vám váš potomek důvěřuje, berete ho vážně, vnímáte ho jako samostatnou bytost, budete to mít jako rodič snazší. Dobré je si uvědomit, že povely a rozkazy nevedou ke spolupráci. Je třeba jít cestou dohody, dělat si s dětmi brainstorming, hledat společně řešení. Čím víc z nás budou naše děti cítit respekt a budou cítit, že chápeme jejich emoce, tím bude náš vztah lepší. Když budeme jako rodiče respektovat, že naše děti mohou být naštvané, smutné či rozzlobené, tím snáz k nám budou cítit důvěru. Budou vědět, že si mohou nechat pomoct, že se nám mohou svěřit. Pár facek nikdy nepomůže, jen to v nich zvedne ještě větší vzdor. A to vzdor je vlastně ještě dobrý, je to reakce, jak ze sebe dostat napětí ven. Horší varianta je, když se užírají zevnitř a nedají na sobě nic znát.
Puberťáci za pandemie. Přibývá těch, kteří se necítí dobře – Reportermagazin.cz
